6870398473_ca5487e19b_bVzdělávání, učení, získávání nových dovedností. Největší téma, které se týká výchovy a života s dětmi. A je tím palčivější, čím víc se blíží den, kdy by děti měly nastoupit do školky a ještě palčivějším se stává, když se blíží druhé velké „Š“, škola.

Kromě institucionálního vzdělávání je tu samozřejmě stejně velká a důležitá oblast: mimoškolní vzdělávání, tedy to, co se malý člověk naučí doma, v rodině plus otázky toho, jak stimulovat přirozenou zvědavost, zvídavost, zkoumání a objevování.

Vychází mi tu několik zásadních otázek, na které bych rád postupně našel odpovědi:

Proč by měly moje děti chodit do stejné školy, jako moji rodiče?

Mezi generací mých rodičů a mou se toho vlastně moc nezměnilo. Tedy s ohledem na vzdělávání. Byly dobré školy i špatné školy, dobří i špatní učitelé, ale princip stále stejný: vyučování, rozsekané do tématických okruhů, které jsou dávkově prezentovány studentům a jejich úkol je naučit se to, co jim učitel přednáší. Učitel je „garantem moudrosti“, tím, kdo ví nejvíc a jeho znalosti jsou nejvyšší metou.

To samozřejmě dnes neplatí. S otevřeným přístupem  k informacím je možné i pro děti získat za krátkou dobu hlubší odbornost, než jakou má učitel, mnoho informací už není nutné memorovat, protože je možné je v běžném životě obratem dohledat. Poslední a možná nejdůležitější změnou je to, že v současném světě je spíš potřeba aby člověk uměl flexibilně přemýšlet a hledal nová řešení, než aby využíval zapamatovaná data.

Pokud mé děti budou chodit do „klasické školy“, jak rozpoznat, že je to škola, která reflektuje společenské a informační změny, které odlišují dnešek od doby, kdy jsem chodil do školy já?

Jsou i školy, které na jedné straně pracují na podobném principu, jako ta, do které jsem chodil já, ale přesto posouvají hranice: zavádějí nové prvky, sdružují předměty, učí pomocí projektů, sdružují děti do skupin, ve kterých společně pracují atd.

Jak ale rozeznat, která škola opravdu jde smysluplnou cestou a která se tak jen tváří nebo je jenom „módní“ v tom smyslu, že se o ní hodně mluví a všichni mají pocit, že právě prot musí být dobrá?

Jaké mám jako rodič jiné možnosti než je klasické institucionální vzdělávání? Domací vzdělávání? Unschooling? Alternativní školy? Komunitní školy?

Stát se tváří zle a alternativním přístupům ke vzdělávání spíš hází klacky pod nohy, ale jaké jsou reálné možnosti alternativy ke standardu, co znamenají pro rodiče, co mohou znamenat pro děti?

Mimo školy: Jak co nejvíc podpořit přirozenou zvědavost a touhu po učení se nových věcí? Jak přispět k tomu aby děti z učení neměly strach a stres? Jak se učím já? Jak se učí děti?

Když přijdeme na to, jak se naše děti učí, bude mnohem snažší jim pomoct, bude mnohem snažší vybrat s jejich přispěním tu nejlepší vzdělávací cestu.

Jak se z toho nezbláznit a přitom se neodevzdat proudu?

Jasně. Je možné se na to vybodnout a vybrat tu školu (školku), která se z těch okolních tváří nejlíp a tak nějak to prostě přežít. Vždyť o co jde? Taky jsme chodili do školy a i když byla blbá a často nás štvala, přestávky byly príma a nakonec jsme se dostali až tam, kde jsme teď… Tak proč si rvát vlasy a moc to řešit.

Na druhou stranu je možné začít obíhat všechny školy, číst knihy, googlovat, diskutovat…. A strávit enormní množství času průzkumem ve snaze dá dětem to nejlepší, nejvychytanější, nepromyšlenější. Hledat dokonalost. A ta neexistuje.

Někde mezi těmi dvěma přístupy bude asi cesta.

Fajn. Otázky mám. Jdu hledat odpovědi!