Poslední díl série o zdravém dětském obouvání. První díl je zde, druhý tady a třetí začíná právě teď.

Vlastně by se dala tahle série uzavřít druhým dílem. Tak trochu jsem čekal, že se doberu dvou odlišných názorů. Že najdu dvě soupeřící skupiny, jako to stále je možné u běžeckého obutí. Stále to místy vypadá, že jsou tu obutí proti těm bosým (i když je to nesmysl). Ale to, co jsem našel je velice průzračné, čiré a jednostranné. Problematika dětského obutí se dá shrnout do čtyř bodů:

1/ Aby se dětská noha vyvíjela správně, tedy tak jak ji příroda/evoluce zamýšlela, je třeba aby jí byla poskytnuta co největší volnost. Bosá noha = zdravá noha.

 

2/ Obutí by mělo co nejvíce umožňovat pohyb analogický pohybu bosé nohy. Mělo by splňovat požadavek ochrany před zraněním nohy a tepelné izolace, ale jinak by nemělo omezovat nohu v pohybu.

 

3/ Všechny mýty o zpevněných opatcích, podporách klenby, pevných podrážkách a kotníčkových botách jsou jen mýty.

 

4/ Nevhodná obuv může poškodit tělo dítěte na celý jeho život.

 

Lidské tělo je fascinující stroj. Je schopné unést neskutečnou zátěž, vyrovnat se s bolestí, nerovnáhou, vyrovnávat ty nejdrsnější způsoby používání a dlouhodobě zvládat i používání na které nebylo evolucí určeno. Tím lépe se bude s nástrahami života vyrovnávat, čím lépe bude na začátku připraveno. Období dětsví je fáze, kdy organismus absorbuje a formuje základní schémata myšlenková, emocionální i pohybová. Čím dřív dojde ke vzniku špatného návyku, špatného vzoru, tím hůř se bude v pozdějším věku odstraňovat.

Bylo mi jasné, že asi dospěji k závěru, že bosá noha ke to nejlepší. Zkrátka to dává smysl. Ale nenapadlo mě kolik přesahů a důsledků může tenhle problém mít. A hlavně jsem si nevědomil, kolik negativních efektů může taková nevhodná bota v dětském věku vyprodukovat. Přitom se jedná o znalosti, které jsou k dispozici už hodně dlouho. Lynn Staheli, ve svém textu zmiňuje, že:

 

Efekt, který mohou boty mít na nohy je zmiňován mnoha autory. V osmnáctém století si uznávaný holandský profesor lékařství Camper, povšimnul četnosti poškození, způsobených botami. Poznamenal, že boty, založené na „absurditě současné módy a zkaženém vkusu dneška deformují prsty, vyvolávají kuří oka a nejen, že je chůze poté bolestivá, často je až nemožná“. Dále zmiňuje, že deformace nohou způsobené obuví se datují už do předkřesťanské éry a je škoda, že svět nenapodobil Sókrata, který chodil bos.

 

Tedy už v osmnáctém století existoval názor, že boty mohou vážně ovlivnit celé tělo. A zmiňovaný Staheliho výzkum pochází z počátku devadesátých let. Tedy rozhodně není žádnou novinkou. A od té doby je potvrzen a rozvinut mnoha dalšími vědci.

Bohužel se to nijak neodráží v tom, s čím se setkáváme na trhu dětských bot. Dětská obuv od renomovaných firem velice často vypadá jako přesný opak toho, co jsme si tu definovali jako ideální botu. Ze své vlastní zkušenosti vím, že převážná většina bot (tipnu si 90%) má podrážku, kterou v ruce neohnete, která je nepřirozeně vysoká, mají zbytečně nadsazenou podporu klenby a pevná podrážka je často doplněna velmi tuhým opatkem. A všechno je potřeba vnímat ještě v poměru dětské nohy: třícentimetrová podrážka na dospělé botě je tlustá, ale na dětské botě je gigantická, protože je stejně vysoká jako celé chodidlo. To samé platí i pro tvrdost materiálu. To, co je pro dospělého pružné, může být pro dítě tvrdé jako kámen.

Ze zmiňovaných výzkumů vyplývá, že nevhodná bota může mít dost zásadní následky na pozdější zdraví. Tlustá podrážka prodlužuje krok, zvyšuje zátěž na celý organismus a pohybový aparát se vyvíjí jinak, než na co je postaven. Mohou se zkrátit šlachy, snížit jejich pružnost. Noha, která nemá volnost pohybu se přestává rozvíjet pružně, mohou vzniknout poruchy rovnováhy i krevního oběhu (noha funguje jako krevní pumpa). To vše díky tomu, že je zamezeno přirozenému rozvoji nohy v tom nejdůležitějším období..

Tolik strašení.

Co si z tohoto průzkumu odnáším? Hlavně to, že se budeme snažit aby nohy našich dětí měly co nejvíc příležitosti růst „přirozeně“, když už budou v botách, budeme se snažit aby to byla obuv, která splňuje Staheliho pravidla, zkrátka je lehká, prostorná, s minimální podrážkou, umožňující noze se normálně hýbat.. Bylo by ideální osvobodit nohy úplně a chodit „jako Sókrates“, ale nežijeme v prostoru a ani podnebí, které by to umožňovalo cele. Ani u dospělých, ani u dětí.

Naštěstí se nacházíme v období, kdy díky boomu bosého běhu je stále více firem, které vyrábějí různé minimalistické nebo „bosé“ boty a to nejen pro dospělé ale i pro děti. Krom toho je na trhu přecijen sektor, který vyrábí lehké a pružné boty a chce to jen trochu víc hledat.

Když se člověk podívá na nabídky velkých sportovních firem, s vědomím výše zmíněných faktů, je mu smutno. A místy na zvracení. Je vidět úplně bezohledné vítězství designu nad funkcí, čistý marketing, který se snaží prodat všechno, nezávisle na důsledcích. Jediná cesta, jak tohle zvrátit je odspoda. Šířit informace, tak aby firmy byly nuceny změnit výrobní strategie, přesvědčit lidi, že kupovat nesmysly, je nesmysl!

Na závěr už jenom Lynn Staheli a jeho devět pravidel jak by měly dětské boty vypadat:

 

1. Obdélníkové, tedy měly by zachovávat tvar dětské nohy, nedeformovat ji, poskytnut prstům dostatem místa.

2. Pružné, aby umožnily volný pohyb

3. Ploché, bez zvednuté paty

4. Porézní. Svršek by měl být prodyšný.

5. Přiměřeně přilnavé. Podrážka by svou přilnavostí měla působit jako lidská kůže.

6. Lehké, aby nevyžadovlao jejich nošení zbytečnou energii.

7. Protažené přes patu. Tedy ne „žabky“ a podobné boty, ze kterých noha vykluzuje a nutí ji „přidržovat“ obuv prsty.

8. Přijatelné vzhledově, protože dětem není vzhled lhostejný.

9. Rozumné cenou. Bota vyhovující zdravotním požadavkům nemusí být drahá.