Fractal_Broccoli

Brokolice. To jestli jí budeme milovat nebo nenávidět nemá nic společného s její chutí, ale spíš s tím, jak na ní reaguje naše okolí.

Jestli chcete shodit pár kilo a nebo jestli chcete svoje děti naučit jíst mrkev a brokolici a způsobit, že nebudou později v životě obézní, je jediná kniha, kterou si stačí přečíst: Mindless Eating od Briana Wansinka. Nic víc.

Brian Wansink je americký vědec, který se zabývá tím, jak prostředí ovlivňuje to co jíme a kolik toho do sebe nacpeme. Je to člověk, který hbitě zodpoví vaše otázky o tom, proč jsme schopní v kině sníst pět litrů popcornu, zapít to litrem coly a pak si zajít na „oběd“ k nejbližšímu stánku s hamburgry. Člověk, který vysvětlí, proč falešná etiketa na víně způsobí, že vám v restauraci nebude chutnat jídlo a možná ho ani nedojíte, zatímco váš soused u vedlešího stolu si na stejném blafu bude pochutnávat.

Prostředí ovlivňuje naše stravování mnohem víc, než si myslíme. A i když připustíme, že nás prostředí ovlivňuje, VŽDYCKY budeme mít pocit, že ovlivňuje ty druhé, jen ne nás. A to je jeden z hlavních (možná jediný) důvodů, proč západní popluace postupně tloustne. Dostupnost jídla, jeho atraktivita, velikost porcí a téměř nulová náročnost na jeho pořízení.

Wansinkova kniha Mindless Eating je v podstatě jenom výčet studií, které podnikl Food and Brand Lab při Cornell Universiti v americké Ithace. Krok za krokem ukazuje, které faktory nás „nutí“ jíst víc, než potřebujeme potravin, kterých bychom moc jíst neměli a nechtěli. Ať je to velikost porcí, rozměry talířů, prostředí restaurací, tempo spolustrávníků, informace, které k jídlu dostaneme, historky, které formovaly naše stravovací návyky v dětství, barvy, nápisy, reklamní slogany.. To všechno určuje, jak moc se přejídáme, abychom naplnili žaludek, který sám o sobě neumí indikovat, kdy je plný, kdy už máme dost.

Velmi těsně se tahle kniha týká stravování v rodinné smečce, protože tam často určujeme, jak budou naše děti jíst za mnoho let později. V dětství se často (ne však vždy) rozhodne, jestli bude člověk mít rád zeleninu, maso nebo bude beznadějně závislý na pizze a hranolkách.

Ačkoli Mindless Eating není nijak dramatická beletrie, čte se lehce a proto jí dopručuji komukoli, kdo má zájem o změnu vývoje svého nebo svých dětí, jako celek. Nicméně pár věcí stojí za vypíchnutí.

Děti:

  •  Napodobujeme sravovací modely svých rodičů. Mlaskáte si radostně u večeře z brokolice a tofu? Vaše děti to vidí a dřív nebo později budou tahle jídla mít také rádi. Milujete smažák s hranolkami? Vaše děti budou taky.
  • Děti rodičů s nadváhou mají až sedmdesátiprocentní pravděpodopnost, že budou také trpět nadváhou. Je nonsens myslet si, že když máte dvacet kilo nad rozumnou váhu, budou vaše děti tyčky. Nebudou. Nejsou to geny. Je to nápodoba.
  • Marketing. Pokud vám někdo dá talíř s jídlem a prohlásí „dneska se to moc nepovedlo“, nebude vám to chutnat. Prodejte svým dětem jídlo. Pojmenujte ho, dejte mu formu, barvu, příběh. Funguje to.
  • Odměna a trest. Spojení jídla s emocí. „Když sníš ten špenát, dostaneš bonbón“. „Jestli nesníš tu rýži, nepůjdem do kina“. „Když budeš zlobit, nedostaneš xyz..“ Jídlo, spojené s emocí, bude fungovat na podprahové úrovni ještě mnoho desítek let poté, co hrozba/odměna přestala platit. Takhle se z bonbónů stávají léky na depresi. Na ruhou stranu mnoho studií prokázalo, že fiktivní pozitivní historky z dětství se přenesly hluboko do dospělosti. „Sněz ten špenát a budeš jako Pepek námořník“, prostě funguje.
  • Jídlo rodiny určuje ten, kdo vaří. Tedy ten, kdo nakupuje suroviny a určuje jídelníček je osoba, která definuje jak kvalitně nebo nekvalitně budou doma všichni jíst.

Dospělí

  • Diety fungují, ale zárověň nefugují. Diety s nízkým příjmem karbohydrátů fungovaly excelentně přesně do té doby, než se objevilo množství výrobků s níckým obsahem karbohydrátů a lidé se „na dietě“ mohli začít opět přejídat. Tedy: dokud dieta dostatečně omezuje přísun kalorií, funguje. Jakmile ale máme možnost jíst, kolik chceme, vždycky podlehneme našemu genetickému základu, který nám diktuje: „když je jídlo, jez!“ *
  • Jsme závislí na prostředí, ale věříme tomu, že nejsme. „Španělské grilované patatas“ nám budou chutnat víc a sníme jich víc, než „opékaných brambor“. Nad „hovězím vývarem“ zvítězí vždy „francouzský domací vývar z farmářského hovězího“. Z velkého talíře sníme víc jídla než z malého budeme se cítit stejně najedení. A pokud si myslíte, že jste výjimka, vězte že si to myslí všichni. A že výjimky nejsou.
  • Náš žaludek nám nedá signál, kdy přestat jíst. Rozhodujeme se až na základě externích podnětů – prázdný talíř, moment, kdy spolustolovníci dojedí, dno pytlíku, konec tatranky atd. A stejně jako u výše uvedeného: týká se to i vás!
  • Nehledě na popularitu různých experimentálních diet, teorií o jídle našich předků a jeho skladbě, je jediný faktor, který určí vaši váhu: energie, kterou jídlem přijmeme versus ta, kterou vydáme. Tečka. Konec diskuse. Amen. *

Tedy: Mindless Eating stojí za ten čas, který strávíte s jeho čtením. Vyplatí se to. Zjistíte, proč jíme, to co jíme, proč nám to chutná a proč toho jsme schopní sníst taková kvanta. A zároveň přestanete házet vinu za svůj tukový polštářek u pásku na zlovolné firmy, které se nám snaží nacpat zlojídlo, abychom ztloustli. Kromě toho se naučíte, jak jíst s dětmi jídlo, které je dobré pro všechny a jak se ho nepřejíst. Není to kuchařka do kuchyně. Je to kuchařka, než do té kuchyně vstoupíte.
* Jsou jednoduché principy, kterými můžeme tělu pomoci, aby snáz nebo efektiněji kalorie spalovalo, ale základní princip poměru vstupu a výstupu zůstává vždycky stejný.